O církvi

Církev československá husitká byla založena 8. ledna 1920 katolickými reformisty (kolem ThDr. Karla Farského). Byla odpovědí na hledání svobodomyslných vlasteneckých katolíků uvnitř své církve.

V počátcích se naše církev přimkla k církvím pravoslavným (Srbsko), což však skončilo následným názorovým štěpením. Náš moravský kněz Matěj Pavlík pak odešel coby biskup nové Pravoslavné církve v ČSR (tzv. "pravoslavná krize" 1922 - 1923) spolu s asi 40 000 věřícími. Dodnes však cítíme mnoho společného.

V roce 1924 se Československá církev konsolidovala jako reformační církev hledající husitské kořeny - nedogmatická, se svobodou svědomí, nepodléhající papeži římskému ani patriarchovi cařihradskému.

Církev vědomě navazuje na přerušenou (Bělohorská bitva) husitskou tradici utrakvistické církve podobojí. Lze se v ní setkat jak s konzervativnějším přístupem (utrakvistickým), tak i řekněme táborským - biblickým, evangelickým. Svorníkem je naše liturgie, která se opírá o lutherské, pravoslavné a katolické kořeny. Liturgie je svorníkem naší zbožnosti.

CČSH nikdy neustoupila z teze svobody svědomí, což chápe jako svobodu poslušnosti Ježíši Kristu - tak jako se Jan Hus odvolal proti církvi a papeži k samotnému Spasiteli Ježíši Kristu. Není to svoboda "od", ale svoboda k následování. Církev může svým učením (svou dogmatikou) pouze nastínit cestu, říci něco ze své zkušenosti víry. Každý věřící je však sám postaven před osobní rozhodnutí víry.

Uznáváme trojiční teologii jako vyjádření zkušenosti, že Bůh jakožto Otec vychází směrem k nám ve svém Synu a dává se nám poznat v současnosti v našem srdci Duchem svatým. Jde o zkušenost tajemství osobnosti Ježíše Krista, kterému - spolu s učedníky, apoštoly - není možné říci jinak než pokorné "Pane"… (termín Kyrios byl užíván výhradně pro biblického Boha Jahve, Jehovu…).

Věřžíme v reálnou přítomnost Spasitele Ježíše Krista při svátosti Večeře Páně. Věříme v přítomnost Hlavy církve (Ježíše Krista) svému Tělu (církvi). Ježíš Kristus nezůstal po svém ukřižování ve smrti, ale byl vzkříšen. Jakožto živý Pán církve přichází do svého společenství bratří a sester právě při konání svátostného dění Eucharistie. Nenazýváme toto dění ani transsubstanciací, konsubstanciací či remanencí. Jde nám o totéž postihnutí Kristovy reálné přítomnosti, ale bez vázání na chléb a víno (materii). Jeho přítomnost zůstává tajemstvím Kristova společenství.

V husitské teologii je výrazné vědomí biblického personalismu (vztah Já-Ty). Bůh je věčným Ty našeho "já" (Martin Buber). Na tváři Ježíše z Nazaretu se Bůh plně a v lásce k nám projevil. Odhalil svou tvář, přičemž zůstal nadále nepostihnutelným a neuchopitelným.